psychiatr walter morgenthaler

Psychiatr Walter Morgenthaler (1882-1965) nastoupil do léčebny ve Waldau jako začínající lékař roku 1907. Okamžitě se začal zajímat o Wölfliho tvorbu, poskytoval mu materiál a podporoval ho svým uznáním. Jeho zaujetí vyvrcholila roku 1921 vydáním studie Ein Geisteskranker als Künstler (Duševně nemocný umělcem), kterou mezi jinými četli Lou Andreas-Salomé a Rainer Maria Rilke.

Tato kniha uvedla Wölfliho dílo ve známost. Zároveň zde byl poprvé v historii psychiatrický pacient označen za umělce a uveden svým plným jménem a nikoli pouze iniciálami nebo přezdívkou, jak bylo do té doby zvykem. Publikace Duševně nemocný umělcem byla psychiatry své doby znevažována a byla pouze okrajově akceptována historiky umění. Vzhledem k tomu, že tehdejší interpretativní systém neměl pro podobné úhly pohledu patřičnou kategorii, ocitla se Morgenthalerova studie mezi dvěma disciplínami, ostatně stejně jako Wölfliho umění. Nejpovzbudivější reakce přicházeli od umělců, spisovatelů a (později) od hudebních skladatelů. V následujících letech Wölfliho reputace mezi uměleckou obcí vzrůstala, což významně přispělo ke skutečnosti, že jeho dílo zůstalo zachováno a dnes je bráno s vážností, kterou si zasluhuje.

„Způsob, kterým tvoří, činí výrazný dojem nutkavosti, naléhavé vnitřní potřeby, něčeho zákonitého, co ani nemůže být jinak. Pracuje horečnatě, aniž se přitom dají pozorovat projevy uspokojení. Pouze příležitostně, když se člověk zajímá o nedokončené kresby, spokojeně se usměje a praví: „Víte, mám tady teď něco celkem pěknýho.“

„Kdybyste se ho zeptali, co chce na daný papír nakreslit, někdy vám odpoví bez zaváhání, jakoby samozřejmě, že jde kreslit obří hotel, vysokou horu nebo praprabohyni apod. Často vám ale, ani když už začíná kreslit, nebude schopen říct, co chce kreslit: prý to ještě neví a teprve se mu to ukáže. Nezřídka vám dokonce na takovou otázku podrážděně odsekne, abyste mu dali pokoj, že má důležitější věci na práci než se vykecávat. Ve skutečnosti je Adolf Wölfli rozený kinestetik: „myslí tužkou“ a nápady se mu rodí teprve skrze pohyby.“

„(...)snaha zachytit co nejvíce z toho, co se děje v jeho duši, mu patrně připadá jako nejnamáhavější práce. Dokonce se v tom smyslu jednou sám dobromyslně vyjádřil, když s poukazem na rozpracovanou kresbu povídá: „Tahle mi dá ještě zabrat. Neumíte si přestavit, jaká je to makačka na hlavu, abysem na něco nezapomněl. Člověk by se z toho jistě zcvoknul, kdyby už cvok nebyl.“ Wölfli nezřídka zdůrazňuje, že to není on sám, kdo všechny ty obrazy vymýšlí. Prý je při svých cestách vesmírem všechny již jednou na příkaz boží vytvořil: „Copak si myslíte, že by něco takovýho mohlo naráz vylézt z mojí hlavy?“

Walter Morgenthaler, Duševně nemocný umělcem, 1921